Historie
Obec Hora Svatého Václava se rozkládá na svazích návrší (583,6 m), které korunuje kostel zasvěcený svatému Václavu 5 km, západně od Poběžovic. Lokalita položená při okraji centrální části Českého lesa je historickými prameny uváděna od roku 1331.1) Hora Svatého Václava nebyla plánovitě vysazena, skalnaté návrší neposkytovalo vhodné pozemky k založení selských usedlostí ani dostatek zemědělské půdy. Oproti okolním vsím se proto nikdy nerozvinula, stály tu vždy pouze 4 selské grunty. Na straně druhé se ale díky kostelu, faře a škole stala centrem malého regionu. Přifařeny sem byly vsi Načetín, Šibanov, Šidlákov, Drahotín a po určitou dobu též Hvožďany a některé další vsi. Obyvatelé těchto vsí sem docházeli do školy, za pobožností a po smrti tu nalezli i místo posledního odpočinku. Hřbitov plnil své poslání od středověku až do současnosti, rušení hřbitovů v obcích prosazovanému josefskými reformami odolal. Po dobu své existence musel přijmout velké množství pohřbů, kapacita hřbitova byla navíc limitována skalnatým podložím, které místy vystupuje na povrch a to jak na hřbitově, tak i v samotném kostele. Půda sem musela být kdysi navezena a kosti nebožtíků byly vybírány při každém z dalších pohřbů. Určitým centrem v rámci malého regionu je Hora Svatého Václava i dnes. Je tu obecní úřad, pod nějž spadají vsi Načetín a Šidlákov.
Hned od počátku byl středobode návrší i lokality rozložené po jeho svazích kostel svatého Václava, po kterém získala i jméno. Setkáváme se také s názvem kostel sv. Václava na Hoře drahotínské. Kostelík, u něhož vznikla osada nazývaná později Berg – Hora, byl založen blíže jedné z bočních větví Řezenské stezky, která směřovala řídce osídleným hraničním hvozdem do údolí Radbuzy a odtud do německého Stadlernu či Schönsee. Na samém počátku historie tohoto místa mohl stát kostelík s poustevnou, která sloužila poutníkům a kupcům do hvozdu vstupujícím nebo těm, kteří přicházeli z německé strany hraničního hvozdu do českého království. Takových míst s malými svatyněmi bylo při vnitřním okraji pohraničního hvozdu vybudováno více, např. kostel sv. Jana Křtitele v Kostelišti u Maxova, kostelík sv. Václava na Brůdku, Pasečnice, Valtířov, Svatá Kateřina a další.2)
Hora Svatého Václava byla oproti zmíněným místům výjimečná v tom, že místní kostel byl vybudován na výrazném kopci a opevněn hradbou s valem. Zbytky opevnění se dochovaly až do poloviny 19. století a byly tak výrazné, že si jich všimli i staří badatelé, kteří je dokonce považovali za zříceniny hradu nebo tvrze. Průkopník české kastelologie František Alexandr Heber věnoval ve svých Hradech „Bergu“ krátkou kapitolu, v níž sděluje: Tvrz se nacházela na místě nynějšího kostela, kolem něhož jsou dnes patrné pozůstatky valů, starého zdiva a omítky jako její poslední zbytky. Před 80. lety (cca v roce 1762) bylo možno spatřit ještě větší kusy zdiva hradeb, které si později obyvatelé vesnice rozebrali a použili jako stavební materiál.3) Obdobně se o zbytcích opevnění rozepisuje v topografii česko-budějovické diecéze z roku 1862 i Johann Trajer: Na tomtéž místě, kde teď kostel stojí, stával kdysi hrad. Známky valů a zdiva jsou dosud patrné jakožto jeho poslední pozůstatky, kol do kol kostela. Před 100 lety (tedy opět cca v roce 1762) zde bylo vidět ještě významnější kusy okružní zdi.4) Oba autoři se shodují v tom, že hrad byl pravděpodobně zničen za husitských válek a z jeho zdiva byl vystavěn současný kostel. Je pravděpodobné, že Trajer převzal tyto údaje od Hebera. Středověké opevněné kostely – kostelce – ohrazené hradbou a příkopem s valem nebyly ve středověku a patrně ani v naší oblasti žádnou zvláštností. Zřetelný příkop kolem kostela je ještě ve 2. polovině 18. století zaznamenán na mapě 1. vojenského mapování např. kolem kostela v Bukovci nedaleko Horšovského Týna, jeho náznaky můžeme vytušit snad i u kostelů v Mutěníně, Mířkově, Kdyni, Holýšově, Staňkově a Osvračíně. Kostel v Hoře Svatého Václava je na této mapě datované do let 1764–1768 zakreslen schematicky bez viditelného příkopu.5) Zvýrazněna je pravidelná čtvercová hradba s márnicí, která kostel obklopuje a která má v podstatě stejný půdorys jako hradba současná. K poodhalení existence záhadného „hradu“ nepřispěl ani autorův opakovaný povrchový průzkum návrší. V roce 2014 byl celý východní svah pod kostelem, který nebyl do té doby upravován, pokryt navezenou zeminou a rozdělen do teras vymezených kamennými zídkami.6) Valové konstrukce opevnění můžeme předpokládat především na jihu a západě, kde je návrší nejpřístupnější a kde se pro ně i v dodnes nezastavěném prostoru zachoval dostatek místa.
S vědomím, že tuto nejstarší kapitolu dějin lokality musím kvůli absenci pramenů řešit jen předkládáním různých hypotéz a spekulací, přikláním se k tomu, že zde v minulosti nestál hrad ale opevněný kostel. Středověkému člověku, který žil v roubené chalupě kryté doškami, jistě přispěla k pocitu opravdového bezpečí jen sama přítomnost kamenné svatyně, jejíž dveře se daly uzavřít pevnou závorou. Lupiči a lapkové měli větší zájem o dobytek a zásoby uložené v opuštěných chalupách než o životy venkovanů. Zároveň tu nezanedbatelnou úlohu hrála i posvátná úcta k božímu domu. Jeho prostor nechtěli bezdůvodně narušit ani otrlí lapkové, aby si vedle světské spravedlnosti, jíž pohrdali, nepopudili proti sobě i spravedlnost boží. Ve hře je ale i možnost, že zříceniny, které při opevněném kostele stávaly, patřily biskupské rezidenci nebo objektu, v němž přebýval nápravník či zástavní držitel této lokality, o nichž dějiny mlčí.
První, v českém prostředí objevená zmínka o Hoře Svatého Václava nás přivede do roku 1331, kdy byla tato lokalita spolu s vesnicemi Načetínem, Drahotínem, Hvožďanami a částí vsi Loučky součástí panství hradu Starého Herštejna. V uvedeném roce koupil Starý Herštejn a s ním patrně i tyto vsi od krále Jana Lucemburského pražský biskup Jan IV. z Dražic. O stavebních aktivitách biskupa Jana po jeho návratu z Avignonu píše kronikář František Pražský následující: Za jeho dlouhé nepřítomnosti mnozí pánové se zmocnili biskupských statků, získával je tedy zpět s velkou námahou a velkými náklady, opevňoval hrady, stavěl kostely a rozmnožoval biskupské statky novými.7) Někteří badatelé z těchto zmínek usuzují, že se uvedené opravy mohly týkat i nově získaného Starého Herštejna a nemůžeme vyloučit ani možnost, že právě za Jana z Dražic byl opevněn i kostel v Hoře Svatého Václava, který kvůli svojí poloze k této úpravě přímo vybízel.
Konkrétní historická zmínka o kostele in Monte S. Wenceslai se objevuje v roce 1359, kdy tu sloužil Bohu a věřícím jistý Dětřich. Ten s dovolením patrona kostela, jímž byl pražský biskup, směnil své místo s plebánem Matějem, který sem přišel z Vyšebrodska. O faráři Matějovi přináší církevní prameny řadu zpráv. V roce 1365 vyplatil tento duchovní grunty, které měli v nájmu 3 poddaní z Hory Svatého Václava, jmenovitě Jan, Václav a Bartoloměj. Následně zastavil – pronajal – pozemky, které ležely ve větší vzdálenosti od fary poddanému Blažejovi z Drahotína tak, aby mu platil ročně 32 krejcarů nájmu a dodával 2 fůry sena, 4 kuřata, 25 vajec a odvedl 4 dny polních prací. Dále Matěj vyplatil od poddaných ze vsi Drahotína pozemky, které jim jeho předchůdce pronajal za 3 kopy grošů a zastavil jim je znovu, pro faru výhodněji, v tzv. dědičném svobodném nájmu – emfyteuzi. A tak mu drahotínští sedláci platili ročně 3 hřivny a v naturáliích dodávali 24 slepic, 4 husy a na vlastní náklady sekali louku, která ležela v blízkosti vsi Truskova a seno zavezli do farní stodoly.8) Není bez zajímavosti, že tyto louky, které pro války a marše zpustly a ležely dlouho ladem se měly rozkládat u vsi Truskova, která později zanikla a jejíž poloha nebyla dosud lokalizována.9) Farář Matěj byl dobrým hospodářem a na faře v Hoře Svatého Václava působil celých 19 let. V roce 1378 ale svou faru směnil s povolením arcibiskupství s Janem, který byl plebánem ve Zdebořicích.
V roce 1384 platila zdejší fara 14 krejcarů půlletního papežského desátku. Kolem roku 1390 tu byl farářem kněz Václav, který v roce 1399 směnil své obročí s knězem Dětlochem, který přišel do Českého lesa z Lipoltic.10)
Husitské války rozvrátily majetkové vazby drobných i mocných feudálů stejně jako církve i v zapomenutých koutech Českého lesa. Pro okolí pivoňského kláštera, který ležel jen 4 km od Hory Svatého Václava, se stal osudným rok 1421. Toho roku, dne 4. května, dobyli domažličtí husité hrad Starý Herštejn a vypálili i pivoňský klášter položený v údolí pod hradem. Na obsazeném hradě poté upálili 17 zajatých obránců a pobrali klášterní poklady, které tu byly údajně uschovány.11) Jelikož byla Hora Svatého Václava zřejmě stále součástí herštejnského panství a nacházela se pod duchovní správou pražského arcibiskupa, neunikla patrně ani ona řádění husitů. Vedle zpustošené Pivoně a Starého Herštejna se dále píše o zničené vsi a kostelu ve Valtířově (ves zanikla po roce 1945) a zpustošené vsi Rokošíně (zaniká středověká ves u Poběžovic) s kostelem sv. Jiří.12)
Za husitských válek byl purkrabím na arcibiskupském Horšovském Týně Zdeněk z Drštky, který hrad i město v roce 1422 i 1431 uhájil proti útokům husitů. Své církevní vrchnosti ale Horšovský Týn s panstvím, pod nějž spadala i Hora Svatého Václava, vrátit nechtěl. Pražská kapitula získala zboží zpět až v roce 1456 majestátem krále Vladislava Pohrobka. Krátce poté ale horšovskotýnské panství získal do zástavy Dobrohost z Ronšperka. Klidu zbraní se česko-bavorské pohraničí nedočkalo ani po husitských válkách. Téměř po celé 15. a v 1. polovině 16. století tu eskalovaly střety mezi českou a bavorskou šlechtou, přičemž čeští rytíři se se svými pacholky často nechávali najímat do služeb německých kurfiřtů a vévodů. Tak například 11. září 1508 bylo vydrancováno a vypáleno 12 českých vesnic v okolí Pivoně, z toho 7 náleželo Švamberkům, další Ronšperkům a patrně i pivoňskému klášteru. V listopadu téhož roku pronikly české oddíly Zdeňka Dobrohosta z Ronšperka a Švamberků do blízkosti bavorského Schneebergu. Zde je zpozorovali vesničané v blízkém Winklarnu, kteří se vyzbrojili a uchýlili do svého opevněného kostela. Čeští útočníci s nimi začali vyjednávat a ubezpečovali je, že se nemusí strachovat o své životy a majetky, protože pátrají po zemských škůdcích. Rytíři Satzenhoferové z Frauensteina, kterým Winklarn zčásti náležel, přikázali vesničanům, aby na Dobrohostovi ozbrojence nestříleli, protože se v té době jednalo s českou stranou o příměří. Češi skutečně několik škůdců dopadli, ale proti svému slibu část sedláků z Winklarnu zajali a vypálili tu 12 chalup. Sousední Weiding vypálili téměř celý. Na tomto případu si můžeme představit, jak mohl svoji funkci refugia plnit na počátku 16. století i kostel v Hoře Svatého Václava. V roce 1539 bylo horšovskotýnské panství prodáno Dobrohostovu zeti Janu mladšímu Popelu z Lobkowic a natrvalo přešlo z církevní správy pod správu světských feudálů13), kteří se stali i patronátními pány v Hoře Svatého Václava.
Jak ale dokládají historické prameny, drželi stále v zástavě pobořený Starý Herštejn nebo jeho část, s několika vesnicemi, bratři ze Švamberka. V roce 1545 jim nový majitel horšovskotýnského panství sdělil, že od nich chce zástavu vyplatit. Tento zajímavý zápis týkající se našeho kostela datovaný do roku 1545 se zachoval v knize obeslání a půhonů z let 1538–1547. Jeho zkrácený a volný přepis zní: Jan mladší z Lobkowic na Tejně Horšovském království koruny české a německých lén hejtman obesílá urozené Petra Bartoloměje a Jana, bratry vlastní a nedílné ze Švamberka a na Boru jakožto držitele zámku Herštejna (Starého Herštejna), kostela svatého Václava na hrubích a vsi Drahotína, Načetína a Hvožďan z vejplaty dotčeného zámku, kostela a vsí s horami, lesy a vším k tomu od starodávna přináležejícím příslušenstvím…14)
S Horou Svatého Václava, kde v té době žilo 6 poddaných se svými rodinami, se setkáváme i v česky psaném odhadu panství Horšovský Týn z roku 1587, kdy se jeho novým majitelem stal Vilém starší Popel z Lobkowic. V Hoře jsou zapsáni 3 sedláci, Jan Prkoš, Vondra Prkoš a Hanzl Šindelář a patrně další 3 osedlí s menším pozemkovým majetkem. Objevuje se tu i zajímavá zmínka o tom, že některé platy byly odváděny rychtáři do Drahotína a šafáři z Hory, což by znamenalo, že v Hoře Svatého Václava stál tehdy vrchnostenský dvůr.15) Vilém byl původně katolíkem, ale později přestoupil k víře podobojí a k novoutrakvismu nutil i své poddané a na farnosti svého rozsáhlého panství dosazoval utrakvistické kněze. O situaci v Hoře Svatého Václava nemáme však z té doby žádné konkrétní zprávy. Jelikož se Vilém aktivně zúčastnil českého stavovského povstání, byl po prohrané bitvě na Bílé hoře odsouzen k trestu smrti, který mu byl snížen na doživotní žalář a konfiskaci veškerého majetku. V roce 1622 výhodně koupil všechny Vilémovy statky Maxmilián, hrabě z Trauttmansdorffu.16) Od té doby mohli kostel s plebánií pod patronací Trauttmansdorffů nerušeně spravovat duchovní z řad pivoňských augustiniánů. Ves sama se ale jak bylo poznamenáno výše, nerozrůstala. Nabízí se srovnání s okolními přifařenými vesnicemi, které byly svým rozsahem větší a lidnatější. Zatímco v roce 1654 žili v Hoře Svatého Václava zvané Perck 4 sedláci, 1 chalupník a 1 zahradník, bylo v sousedním Drahotíně usazeno 12 sedláků, 14 chalupníků a 11 tzv. zahradníků. V Načetíně stálo 15 selských dvorů, žil tu 1 chalupník a 1 tzv. zahradník. Šibanov se sedmi selskými grunty tehdy náležel ke klášterství pivoňských augustiniánů a Šidlákov s devatenácti poddanskými rodinami k panství Hostouň.17)
Výčet kněží z řádu svatého Augustina v Pivoni, kteří administraturu v Hoře Svatého Václava spravovali mezi roky 1671–1725 přináší Šimákovy zpovědní seznamy.18) Za tuto dobu se zde vystřídalo 21 řádových bratří. Například páter Sigismund Duca nastoupil na toto místo opakovaně roku 1683, 1699, 1704 a 1713. Ambrosius Beer, který sem přišel v roce 1678, počal psát matriky dochované od roku 1680. Za jeho nástupce augustiniána Alexandra Ulricha 1681–1683 získal kostel, jak svědčí nápis na zadní straně hlavního oltáře, nový mobiliář. V letech 1692–1694 spravoval svatováclavskou administraturu sám pivoňský převor Vincenc Schrober. Velká barokní přestavba kostela proběhla za administrátora Vavřince Steinsdörfera 1717–1719. Stejný pramen uvádí také počty duší – věřících, kteří pod duchovní správu této administratury náležely. Počet se pohyboval mezi 750 dušemi v roce 1709 a 818 dušemi v roce 1725.19) Podrobný výčet administrátorů a farářů z Hory sv. Václava z let 1680-1863 přináší také mladší z farních kronik, zde jejich životní osudy zvětšnil farář Valentin Czada.20)
Tereziánský katastr dokončený kolem roku 1748 tu zmiňuje farní kostel svatého Václava, mučedníka a patrona českého království, pod nějž spadalo celkem 683 duší. V samotné Hoře Svatého Václava jich bylo 58, v Drahotíně 260, v Načetíně 112, ve Hvožďanech 95, v Šidlákově 102 a v Šibanově 39, dále sem byly přifařeny samoty Poppelmühle 9 duší, Nová Pila 3 a Bílý mlýn 5 duší. Hora Svatého Václava se tehdy skládala stále ze šesti hospodářských usedlostí a jediným jejím obecním majetkem byl násadní rybník.21) Ves patřila i nadále k horšovskotýnskému dominiu, jehož majitelem byl Franz Norbert, hrabě Trauttmansdorff (1705–1786). Franz Norbert měl výhrady k poslednímu pivoňskému augustiniánovi, kterého z Hory Svatého Václava oproti rozhodnutí pivoňského probošta odvolal a sám tu prezentoval nového kněze. Spor byl nakonec po jednání s pražským arcibiskupstvím vyřešen smírem. V roce 1787 byl z rozhodnutí císaře Josefa II. zrušen i klášter obutých augustiniánů na Pivoni. Ve stejném roce se z administratury v Hoře Svatého Václava stala fara. Prvním farářem tu byl jmenován Jakob Fetter. Ten měl jako farář k užívání 17,37 ha polí, 6,92 luk, 5,73 ha pastvin a farní zahradu o rozloze 0,79 ha.22) V roce 1836 začal psát farář Kaspar Wawahrta novou farní kroniku, která navázala na starší z let 1756–1835 a byla ukončena posledním zápisem v roce 1948.23)
Významné opravy se kostel dočkal v roce 1817, kdy 5. ledna po ranní mši na Tři krále byla prudkou vichřicí stržena lucerna věže se zvonkem, který zůstal nepoškozen. Z těchto důvodů musel být krov věže obnoven a nově pokryta byla i střecha kostela. Omítnut byl také štít lodi a celá stavba získala nový vápenný nátěr. V důsledku nekvalitní práce zednického mistra ale omítky již následující zimu opadaly. Nově vystavěny a omítnuty byly i části hřbitovní zdi. Tyto práce probíhaly v době, kdy faru spravoval Johann März, původem z Domažlic. Místo faráře tu zastával v letech 1814–1828 a do farní kroniky nakreslil obrázek stržené věžičky.24) Do přestaveb, které se vztahují k tomuto období, můžeme zařadit i plánovou dokumentaci na přestavbu zvonového patra věže a dostavbu dvou opěrných pilířů lodi. Plánovou dokumentaci, která není datována, vyhotovil Johann Schmidt.25) Další rozsáhlejší opravy pokračovaly na kostele v roce 1912 za faráře O. Holuba, tehdy střešní šindel nahradila břidlice a cihelná dlažba byla zčásti pokryta vrstvou betonu.
Po politických změnách, které Československou republiku postihly na přelomu 80. a 90. let 20. století, přišla řada i na zapomenutý kostel. V letech 1993–1997 byly obnoveny fasády, věžní báň pokryta měděným plechem a obnovena krytina na presbytáři i lodi. Celkem 511 000,- Kč poskytl Okresní úřad Domažlice, o zbývající část se rozdělila poběžovická farnost, které poskytli finanční prostředky němečtí rodáci a Obec Hora Svatého Václava.26) Dnes již můžeme říci, že především obnova fasád za použití tvrdých omítek byla velice nekvalitní a kostel se po 10 letech dostal do stavu před touto opravou.
Popis svatyně
Tradičně orientovaný kostel se skládá z obdélné lodi a pětibokého presbytáře zesíleného opěráky. K jeho severní straně přiléhá mohutná hranolová věž. Před západním průčelím lodi je v ose přistavěna barokní předsíň. Kostel je vystavěn za použití lomového i sbíraného kamene, cihly se ve zdivu vyskytují výjimečně ve špaletách a záklencích oken.
Presbytář osvětlují 3 původní gotická okna snížená při barokní úpravě a zaklenutá půlkruhem. Špalety gotických oken jsou vyzděny z pečlivě otesaných pískovcových kvádrů. Okno v jižní zdi má pod novou omítkou ještě zachovaný hrotitý záklenek. Jeho původní výška dosahovala 460 cm. Zdivo je po obvodu zpevněno šesti opěráky sestavenými z tesaných kvádrů, které jsou zakončeny strmým pultem. Opěráky, především dvojice na jižní zdi, působí poněkud neautentickým dojmem, jeden z opěráků obsahuje druhotně použitý kamenický prvek, opracovaný kvádr s prožlabenou hranou. Spodní část presbytáře spočívá na soklu s profilovanou hranou. Klenba presbytáře je tvořena dvěma poli křížových kleneb a závěrem s paprsčitým uspořádáním žeber. Žebra vybíhají přímo ze stěn, jejich profilace je hruškovitá, zdrobnělá se silnými nánosy vápenných nátěrů. Prostřední svorník je doplněn reliéfem osmicípé hvězdy, zbývající dva mají hladký povrch. Vítězný oblouk, který odděluje presbytář od lodi, je zahrocený s okosenými mírně prožlabenými hranami. Presbytář dosahuje značné výšky kolem 10 m, což není mezi venkovskými kostely obvyklé.
K presbytáři přiléhá obdélná loď. Zatímco jihovýchodní nároží je armováno tesanými kvádry, obě nároží západní zdi lodi tuto úpravu postrádají. Armatura končí asi 150 cm pod hlavní římsou a dokládá původní výšku gotické lodi před jejím zvýšením. V jižní zdi lodi, překryt mladším opěrákem, byl při nedávné opravě kostela nalezen zazděný gotický portál s pískovcovým ostěním. Z ostění, jehož povrch je pokryt vápennou líčkou, se spatřuje pouhý zlomek profilace. Za druhým pilířem jsou v jižní zdi pod barokním oknem zachovány špalety okna gotického, které dnes překrývá omítka, obdobná situace byla zaznamenána i na severní fasádě lodi. To jsou mimo armatury jihovýchodního nároží jediné pozůstatky připomínající středověký původ lodi. Rozsah barokní přestavby, kterou před nahozením fasády připomínaly dvě – tři úrovně kapes, po nosnících samonosného lešení vyplněné cihlami, byl poměrně značný. Mohla být tehdy od základů vystavěna i západní zeď lodi což ostatně naznačuje i zápis ve farní kronice. Loď je osvětlena nízkými okny zaklenutými půlkruhem. Okenní rámy jsou dřevěné vyplněné tabulkami čirého skla. V jižní zdi jsou 3 okna, v severní jedno. Špalety oken jsou vyzděny z lomového kamene, záklenky vyklenuty cihlami. Na okenních otvorech nejsou na první pohled viditelné žádné druhotné úpravy. Zazděný dveřní otvor, který je patrný na jižní fasádě vlevo od gotického portálu, sloužil dříve ke vstupu na kůr, který je dnes přístupný vnitřním schodištěm. Boční stěny lodi jsou zesíleny dvěma páry pilířů z 1. poloviny 19. století, které měly chatrné zdivo chránit před zřícením. Interiér lodi je již veskrze barokní. Valená klenba s výsečemi je svedena do přízedních pilířů s profilovanými hlavicemi. Jednotlivá pole klenby jsou oddělena iluzivními pasy s výmalbou a německými náboženskými texty. Výmalbu kostela můžeme datovat do let 1929–1930, kdy na ni byla uspořádána veřejná sbírka. Pod novodobmi nátěry přežívají gotické a barokní omítky, presbytář údajně obsahuje i zbytky gotických fresek. Nad kůrem čteme: Mensch rette deine Geele! Ve středu lodi: Güsses Herz Mariä, sei meine Rettung! a v triumfálním oblouku: Hier ist nichts anderes, dem Gottes Haus und die Pforte des Himmels! Západní část lodi vyplňuje kůr podklenutý třemi poli křížových kleneb a nesený dvěma kamennými šestihrannými pilíři. Poprseň kůru je zděná. Betonovou podlahu, která byla před nedávnem s velkou námahou odstraněna, nahradila dlažba sestavená z cihel. Při jižní zdi lodi vystupuje do interiéru přitesaný skalní výchoz. Omítky lodi pokryté novodobou výmalbou jsou značně poškozené vlhkostí. Před odstraněním neprodyšné betonové podlahy byly stěny pokryté zelenou plísní.27)
Věž vystavěná na půdorysu 6 x 7 m je situována při severní zdi presbytáře ve styku s lodí. Její stavba je vyjma nejvyššího zvonového patra gotická. Ke zvláštnostem patří nejníže položený suterénní prostor, který byl přístupný hrotitým portálkem z lomového kamene. V roce 2001 byl vstup do podzemního prostoru uvolněn a suterén věže prozkoumán. Sklípek je zaklenut valenou klenbou bez použití cihel a postrádá jakékoliv další otvory. Síla zdiva věže dosahuje 130 cm, půdorys místnosti je cca 420 x 320 cm.28) Důvod zřízení tohoto prostoru není zřejmý, snad byla takto získána potřebná výška podlahy v sakristii umístěné v přízemí věže a přístupné z presbytáře. Klenuté podzemí věže mohlo před zvýšením terénu hřbitova sloužit jako kostnice, které bylo na tomto hřbitůvku zapotřebí. Prostor nad sklípkem je přístupný sedlovým portálkem z presbytáře. Strop tvoří křížová klenba s klínovými mírně prožlabenými žebry a kruhovým svorníkem pokrytým reliéfem růže s deseti okvětními lístky. Konzoly na jižní zdi jsou tvořeny pitoreskními hlavičkami, dvě zbývající konzoly mají tvar odstupněného jehlance. Žebra i konzoly pokrývají vrstvy vápna, což značně snižuje čitelnost jejich reliéfu. Prostor využívaný jako sakristie je dnes osvětlen jedním půlkruhovým oknem, pod nímž se nachází nika zaklenutá segmentem. Ta vznikla při zazdívání velkého hrotitého otvoru ve východní zdi věže. Zmíněný otvor, který mohl dosahovat výšky až 3 m, připomíná svým ztvárněním, záklenkem vytvořeným z lomového kamene, vstup do podzemí věže. Pokud by se jednalo o původní vstup do tohoto prostoru, byl by umístěn téměř 5 m nad zemí a musel by být propojen s nějakým objektem vně kostela. Budovat do této části věže, která je přístupná z presbytáře, další vstup by nemělo logický důvod. Pokud bychom ale tento otvor považovali za vstup, budeme marně přemýšlet, jakým způsobem byl interiér věže osvětlen. Vyšší patra věže byla opět přístupná zvenku, původně snad vřetenovým schodištěm zaznamenaném na historickém plánu Johanna Schmidta, po němž se ale do dnešních dnů nezachovaly žádné stopy. Otvor do prvního patra věže se nachází ve značné výšce a je obtížně přístupný jen po žebříku. Špalety vstupu jsou druhotně rozšířeny, vedle něho je prolomeno šterbinové okénko, dnes zazděné. Další patro je osvětleno opět jedním štěrbinovým okénkem a vede z něho vstup na půdu presbytáře. Obě patra mají bílené omítky. Trámy, které nesou podlahu zvonového patera, jsou novodobé, jeden z nich, (druhý od východu) byl podroben dendroanalýze, podle níž byl skácen na přelomu let
1830–1831.29) V nejvyšším patře, o něž byla věž zvýšena mezi roky 1817-1831, je umístěna zvonice. Zdivo s příměsí cihel je o 20 cm slabší. Zvonici osvětlují 4 půlkruhová okna. Na zvonové stolici byly původně zavěšeny 4 zvony (viz příslušná kapitola). Krov věže byl v 90. letech 20. století opraven a nově pokryt měděným plechem. V souvislosti se zřícením věžní lucerny v roce 1817 cituje páter März dokument sepsaný jeho předchůdci, jenž byl patrně uložen ve věžní báni a který popisuje barokní přestavbu kostela ukončenou v roce 1719 obnovou krovu na věži. Dle tohoto zápisu byl kostel rekonstruován od roku 1717, kdy byla postavena předsíň u západního vstupu do kostela společně s přiléhající čelní zdí lodi. V roce 1718 byl celý kostel zpevněn cihelnou klenbou. Po dokončení klenby se v roce 1719 počala opravovat věž přiléhající ke kostelu. Pevná plechová kupole osazená nahoře na jejím vrcholu zakončila barokní přestavbu kostela. „Potom, aby byla vděčnému potomstvu zanechána památka na toto dílo, stavitelé dovnitř dutiny, koule, na dokončené věži vložili kromě relikvií světců list papíru popsaný různými pamětihodnostmi a následujícím latinským nápisem s chronogramem převzatým z 60. žalmu.“ Tento latinský text TUrrIs fortItUDInIs a faCIe InIMICI s chronogramem obsahující letopočet 1719, který značí dokončení přestavby kostela, v překladu znamená: Věž silná před nepřítelem.30) Tento citát výstižně symbolizuje pocit bezpečí, který k pevné věži kostela duchovní správci této farnosti i prostí věřící chovali.
Půdy kostela jsou vzhledem k odstraněnému schodišti do věže obtížně přístupné. Vstup z druhého patra věže vede na půdu presbytáře a odtud klenutým otvorem ve štítu do půdního prostoru lodi. Štít oddělující půdy je vyzděn z kamene, síla zdiva dosahuje 90 cm. Ke věži je přistavěn na spáru stejně jako vrchní partie zdiva lodi. Severovýchodní i jihovýchodní zdivo nároží lodi vystupující nad barokní klenbu je omítnuto a bíleno, místy se vyskytují i zbytky výmalby. Omítka vystupuje až do koruny zdiva lodi a dokumentuje výšku středověké svatyně, která měla plochý strop. Čitelnost jevů na koruně zdiva lodi je zahlazena betonovým věncem, kterým bylo zdivo zpevněno v 90. letech 20. století. Původní štít lodi je z větší části pobořen a dostavěn z cihel. Při této úpravě byla zřízena polovalba. Krov nad lodí i presbytářem je, složený z ležatých stolic rozepřených hambalkovou konstrukcí. Nad lodí se skládá ze čtyř plných vazeb, mezi nimiž jsou vždy čtyři mezilehlé a nad presbytářem ze tří plných vazeb a dvou vazeb mezilehlých. Krov lodi i presbytáře je sestaven z jedlových trámů skácených dle dendroanalýzy Tomáše Kyncla na přelomu let 1716–1717. Rekonstrukční práce na krovu provedené v 90. letech 20. století vykazují uspěchanost a řemeslný úpadek pracovníků firmy, která opravu prováděla.
Při popisu kostela se zbývá zmínit o barokní předsíni přiložené v roce 1717 k západnímu průčelí kostela. Čtvercová místnost zastropená křížovou klenbou se zvýrazněnými štukovými žebry je přístupná prostým, hrubě opracovaným kamenným portálem. Stejně upravený portál odtud vede i do lodi kostela.
Mobiliář – významnější zařízení kostela
Fotografie z nedávné historie, které dokumentují bohatý, barokními sochami přeplněný interiér kostela, jsou minulostí. Dnes se tu nacházejí jen poškozené oltáře bez soch světců, které tvořily jejich nedílnou součást. Hlavní oltář s obrazem patrona kostela svatého Václava je na zadní straně datován latinským nápisem, který zde zanechal tehdejší plebán, pivoňský augustinián Alexandr Ulrich: IM INDUSTRIA/ R: ac refiliosi in christo/ P: ALEXANDRI/ Vlrich o. d. Eremit:/ S. Augustini/ tempori A…OVIS/ HOC ALTARI/ Eiectum est/ Anno MDCLXXXI. Horní část nápisu je orámována vavřínovým věncem. Pod nápisem se znovu opakuje datum zřízení oltáře, rok 1681. Na desce, která tvoří zadní část obrazu, Srdce Ježíšovo, v nástavci oltáře je zaznamenán nápis: Gespendet/ von/ Jos: Jung Schillikau/ Nro. 20/ Mai 1884, který datuje rok vložení obrazu do oltáře. Ve vrcholu oltáře je zasazen dřevěný krucifix s oválnou tabulkou a nápisem: Hl. Volks,/ mission in Berg/ 1879. Oltář spočívá na zděné menze kryté kamennou deskou, na jejímž povrchu je vytesán kříž s rozšířenými rameny. Architekturu oltáře tvoří skříňový tabernákl orámovaný dvěma tordovanými sloupy s hlavicemi, mezi nimiž je zasazen nesignovaný obraz svatého Václava. Nad ním nad římse sedí 2 andělé a v nástavci mezi nimi je vložen již zmíněný obraz Srdce Páně. Do 70. let 20. století stály na levé straně oltáře sochy svatého Augustina (připomínající pivoňské augustiniány) a socha svatého Rocha. Na druhé straně to byly skulptury svatého Jakuba Většího a svatého Vojtěcha. Součástí oltáře byly i branky vedoucí do prostoru za oltářem, které jsou dnes odstraněny. Zbytky oltářních soch vyhotovené v životní velikosti leží dnes (2019) na kůru. Plastiky světců od řezbáře Matěje Ingrische byly na oltář doplněny kolem roku 1724.
Oba boční oltáře byly vyrobeny patrně také v poslední čtvrtině 17. století. Pravý je zasvěcen svatému Janu Nepomuckému. Střední část oltáře obsahuje výklenek rámovaný plastickým akantem, v němž byla vložena socha svatého Jana Nepomuckého. Po stranách jsou umístěny dvojice sloupků s rozvilinovými motivy na dřících. V nástavci, který je zmenšeninou střední části oltáře, je umístěn obraz Svaté Rodiny. Na vrcholu přežívá socha svaté Ludmily. Protější boční oltář zasvěcený Panně Marii, je téměř totožný s oltářem svatého Jana Nepomuckého. V zasklené skříni uprostřed oltáře se v tomto případě nacházela plastika Panny Marie a v nástavci obraz Panny Marie Ochranitelky. Vrchol oltáře zaujala socha svatého Augustina, která do prostoru opuštěného kostela shlíží i dnes. Významnou součástí mobiliáře je i kazatelna z období kolem roku 1750. Je tvořená čtyřmi stranami šestiúhelníka a spočívá na soklu zdobeném rokajem s hlavičkou andílka. Na jejích bocích byly původně připevněny 4 sedící ženské postavy zpodobňující alegorie, z nichž jedna měla patrně představovat vinu, další rodinu, zbylé dvě měly nejasný význam. Jedna z těchto plastik alegorie Rodiny stojí v presbytáři, ostatní z kostela zmizely. V kartuši se zlaceným rokajovým rámem umístěné na poprsnici kazatelny je vymalován nápis psaný v humanistické majuskule, počáteční písmena slov jsou vymalována červeně, zbývající text černě. Text zní: PRAEDICA VERRUM INSTA OPPORTUNE IMPORTUNE ARGUE, OBSECRA INCREPA INOMNI PATIENTIA ET DOCTRINA 2. KMOTH. 4. CAP 2 V. Na stříšce kazatelny, která je nyní odstraněna, stávala soška Immaculaty nesená čtyřmi postavami andílků. Nacházela se tu také tabulka s nápisem, která toto pozoruhodné řezbářské dílo datovala do roku 1761. Na levé straně lodi stojí oltářík Panny Marie Lurdské. Křtitelnice neobvyklého tvaru s andělem z období kolem roku 1700 a obrazy křížové cesty bychom dnes v kostele marně hledali, snad jsou uloženy na bezpečném místě. Lavice s vyřezávanými bočnicemi se sice v kostele nacházejí, ale jsou v současné době zčásti rozpadlé a rozebrané. Vyrobil je v roce 1719 hostouňský truhlář Thomas Schmidt.
Na kůru se nacházejí nefunkční varhany. Tabulka nad klávesnicí nese signaturu výrobce F. Tuček, KUTTENBERG (Kutná Hora). Dále tu stojí harmonium signované M. Hörügel, Hof-Harmonium – Fabrik, LEIPZIG – LEUTZSCH. Vypovídající hodnotu mají i novodobé texty v sakristii. Ve skříni je vylepen propagační leták jejího výrobce truhláře Karla Statherra z Puclic. Elektroinstalaci do kostela zavedl Karl GABRIEL, Installations – Geschaft Bischofteinitz (Horšovský Týn).
Zvony
Zvonová stolice je uzpůsobena pro 3-4 zvony. V roce 2008 se tu nacházely zvony dva.
1) Z boku stolice je zavěšen malý (nedostupný) železný zvonek. Na plášti nese iniciály B. V. D. Do dřevěné hlavy je vypálen letopočet 1878.
2) Zvon o hloubce 70 cm a průměru 70 cm. Krk zvonu obepíná rozvilinový pás. Na boku je umístěn nápis sestavený do tří řádek: DAS GLÖCKLEIN GEHT, AUF ZUM GEBET;/ DEN CHRISTUS DER KÖNIG LEBT./ ZU EHREN DES HL. WENZESLAUS. Nad věncem na rozhraní zvonu čteme: MICH GOSZ RICHARD HEROLD, KOMOTAU 1932. Zvon má kruhový úchyt, hlavu, na které je zavěšen, tvoří traverza.
3) Vedle předešlého zvonu se nachází závěs se srdcem, zvon však chybí.
4) Ve druhém oddělení zvonové stolice je zavěšena prázdná hlava zvonu.
Zvony, které se nedochovaly
Dle archivních zápisů tu byly na počátku 20. století umístěny 3 zvony.
5) Menší gotický zvon o váze 400 kg a průměru 87 cm beze všech ozdob byl opatřen nápisem: Lukas, Matheus, Johannus, Markus, Wenceslaus. Zvon měl poškozený úchyt a k hlavě byl připevněn kovovými sponami, čímž značně utrpěl jeho hlas, hrozilo také nebezpečí, že se zřítí.
6) Druhý zvon byl větší, patrně o váze 450 kg a průměru 92 cm. Obsahoval obraz Panny Marie klečící pod křížem a letopočet 1650. Nápis, který byl dle zapisovatele špatně čitelný, zněl: Diese Glocke hat giessen lassen zu Ehren Scti: Wenceslau in die kirche zu Berg der hochwohlgeborene Herr Adam Matheus graf Trauttmasdorff, Reichsherr auf Gleichenburg, Naga (Naga – Negau, Negova město u Mariboru ve Slovinsku) Burgau, Totzenbach, Herr auf Teinitz, Leithomyšl, Schlösslburg, Röm. kais. Majestät Rath. Kammerer Oberlandmarschall k. königl. Statthater und Landreichtsbesitzer in Königreich Beheim †1650.
7) Třetí zvon – umíráček – o váze 40 kg nesl zkratku BYG a letopočet 1878. Jedná se snad o železný zvon s pořadovým číslem 1, který na věži dosud visí.
V roce 1915 vypsal místní farář výkaz zvonů, v němž uvedl, že neobsahují žádné nápisy ani dataci. Zřejmě na věži ani nebyl, protože tam prokazatelně visely výše uvedené zvony 5, 6 a 7. Poznamenal však, že velkým zvonem svolává věřící na mši, neboť v celé farnosti nejsou žádné hodiny. Podle korespondence dochované v archivu fary byly z rekvizice vzhledem k jejich historické hodnotě vyřazeny zvony středověké a některé další, které byly vyrobeny před rokem 1700. Na základě dobrozdání památkového úřadu v Praze byly oba staré zvony první rekvizice uchráněny, ne však na dlouho.
Již v roce 1921 koresponduje místní farář s firmou Herold – Chomutov a objednává zde nový zvon. Jako materiálu na jeho výrobu má být použito starého zvonu o váze 470 kg. Jednalo se patrně o trauttmansdorffský zvon zmíněný pod č. 6. V květnu 1922 byl do Chomutova zaslán starý zvon a zanedlouho dorazil na poběžovické nádraží i zvon nový o váze 458 kg a celkové ceně 4 043 koruny 30 halířů.
Nápis ani bližší údaje o novém zvonu historické prameny neuvádějí. Situace s rekvizicí zvonů se opakovala v květnu roku 1940. Na věži tehdy visel již zmíněný zvon od Richarda Herolda z roku 1922 o váze údajně 450 kg a průměru 80 cm. Dále tu byly zavěšeny další 2 zvony, větší o váze 500 kg a průměru 93 cm a malý o váze 220 kg a průměru 70 cm, oba z roku 1932. Druhý menší zvon označený v tomto soupisu č. 2 je na věži stále. Jak je patrné z archivních zápisů, zůstali správci farnosti věrní zvonařské firmě Richarda Herolda, která historické zvony přelila ve zvony nové, které padly za oběť rekvizicím.32)
Stavebně historický vývoj kostela
Stavební historii kostela nebyla dosud věnována patřičná pozornost. Autorský kolektiv Uměleckých památek Čech datoval věž kostela do 2. poloviny 14. století a loď s presbytářem do poloviny 15. století.33) Dobroslav Líbal klade dochovanou gotickou stavbu kostela do 3. čtvrtiny 14. století.34) Podrobněji se stavebnímu rozboru a datování gotické periody kostela věnoval prozatím jen Jan Kaigl. Ten si všímá podobnosti stavby kostela v Hoře Svatého Václava s kostelem Všech svatých v Horšově, který byl ve 14. století rovněž součástí horšovskotýnského arcijáhenství. Stavby obou kostelů spojuje především uspořádání presbyteria se dvěma poli křížových kleneb a paprsčitým závěrem, které je v regionu poměrně vzácné. Jehlancové konzoly z Horšova, jsou téměř totožné s konzolamy, které byly použity v honosně provedeném přízemí věže, kostela v Hoře sv. Václava, využívaném v pozdějších dobách jako sakristie. Vzhledem k tomu, že gotická přestavba horšovského kostela je na základě rozboru zachovaného gotického krovu datována do období kolem roku 1363, je na základě těchto indicií logické klást dochovanou stavbu kostela v Hoře Svatého Václava rovněž k tomuto datu.35) Současný kostel by tak vznikl až v době arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kdy zdejší plebánii spravoval velice schopný a nám již známý plebán Matouš. Zdá se tedy, že ohledně datování současné gotické stavby kostela neexistují žádné otazníky. Skutečnost ale je poněkud složitější. Nejsme například schopni časově oddělit fázi, při níž byla zvýšena loď ani rozhodnout proč jsou špalety oken presbytáře sestaveny z jemnozrnného pískovce a jeho pilíře ze zcela jiného druhu kamene – hrubozrnné žuly. Datování kleneb presbytáře do poloviny 15. století nahrává možnosti, že kostel byl za husitských válek skutečně pobořen a obnoven až po tomto konfliktu. Nedoceněný je prostor dnešní kamenickými prvky nadstandardně vybavené sakristie, pod níž se mohlo nacházet ossarium a ona sama mohla kdysi plnit i funkci soukromé kaple. Stavební zásahy, které kostel mohly postihnout v průběhu 16. – 17. století nejsou na stavbě patrné.
Další stavební vývoj je již v podstatě jednoduchý, zásadní barokní přestavba je datována kronikářskými zápisy do let 1717–1719. V uvedeném období byla do lodi vložena i valená klenba s výsečemi. Nově vystavěna byla údajně v i západní štítová zeď lodi, snad proto nejsou její nároží armována tesanými kvádry, jak je tomu u jihovýchodního nároží. Datum velké barokní přestavby, která proběhla za administrátora Vavřince Steinsdörfera, se podařilo ověřit i dendrorozborem krovu. Stavbu provedl zednický mistr Mates Mach z Luženic.
I přes tato výše uvedená zjištění si kostel i nadále zachovává některá svá tajemství.
Poznámky
1) První zmínka o lokalitě je většinou vztahována až k roku 1359. Profous Antonín: Místní jména v Čechách, I., Praha 1947, str. 611 a po něm další autoři kladou zmínku o vsi „Hore“, v níž spatřují Horu Svatého Václava, naopak již do roku 1239. Podle znalce kladrubských dějin Jiřího Čechury se ale v inkriminované listině papeže Řehoře IX. nejedná o Horu Svatého Václava, ale ves kladrubského kláštera Zhoř. V listině věnované majetku kladrubského kláštera jsou vesnice zapsány tak, jak byly položeny na cestě, tedy: Senadice , Skapce, Hore – Zhoř, Kočov, Milevo atd. 2) Maur Eduard: Řezenská cesta a zemské stezky na Domažlicku. Západočeský sborník historický 7, Plzeň 2001 str. 5–40. 3) Heber František, Alexandr: České hrady, zámky a tvrze, 1. díl Západní Čechy, Argo Praha 2002, str. 88. 4) Trajer Johann: Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862, str. 787–788. 5) Tyto fortifikace nebo jejich zbytky jsou zaznamenány na mapě 1. vojenského mapování z let 1764–1768. Kostely v popisované oblasti jsou na mapě většinou zakresleny se sevřenou oválnou hradbou, která obklopovala hřbitůvek rozkládající se kolem svatyně. Zdroj: www.geolab.oldmaps.cz. 6) V roce 2014 tu student Západočeské univerzity v Plzni, Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, Jakub Orava vytvořil Land-artový projekt, který nazval Proud času. Východní svah návrší pod kostelem pokryl terasami, které propojil kamenným kruhem, do jehož středu umístil menhir. Ve zbytcích odkopaných profilů nebyly objeveny žádné archeologické nálezy ani situace. 7) Údaj je převzat z objevné práce Jiřího Jánského: Dějiny hradu Starého Herštejna a vztahu jeho držitelů k pivoňskému klášteru augustiniánů poustevníků. Práce o 96 stranách je prozatím ve strojopisu. Záznam vztahující se k roku 1331 byl převzat z práce německého badatele Josepha Rudolpha Schuegrafa, který byl Heberovým současníkem. 8) Lang František (farář v Milavčích): Hora Sv. Václava (Berg), Method, ročník XXII, 1896, str. 94. 9) Ves Truskov zanikla ve středověku a nebyla již obnovena. Rožmberský Petr: Zaniklé středověké osady v okrese Domažlice, Výroční zpráva Okresního archivu Domažlice 1980, str. 83–114. 10) Citace v poznámce 8. 11) Jánský Jiří: Dobytí hradů Ryzmberka a Starého Herštejna domažlickými husity v květnu 1421, Castellologica bohemica 12, Praha 2010, str. 345–358. 12) Citace v poznámce 7, str. 39. 13) Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, IV. díl, Praha 1985, str. 88–89. 14) Kniha komorního soudu obeslaní i půhonové před jeho J. Mt. Královskou, 1538–1547, kom. S 53, B.č. 650. Sig. XIII. A12, pag. n, VI., Národní archiv Praha. 15) Desky zemské větší, sig. 167, pag. J23 – K18 (zápis o Hoře Svatého Václava je na pag. K11), NA Praha. 16) Citace v poznámce 13. 17) Berní rula 23, kraj Plzeňský I, Praha 1952, str. 235, 637– 38. Berní rula, kraj Plzeňský II., Praha 2002, str. 656–658. 18) Šimák J. V.: Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z roku 1671–1725, Plzeňsko a Loketsko, IX, X., Praha 1935, str. 60. 19) Citace v poznámce 18, str. 182–183. 20) Kronika farnosti Hora sv. Václava 1836–1945 (K2) Státní okresní archív Domažlice se sídlem v Horšovské Týně 21) Tereziánský katastr český 2, Praha 1966, str. 12–13. Tereziánský katastr 3, Praha 1970, str. 222–225. 22) Citace v poznámce 20. V kronice (K2) je vložen dvojlist s česky psaným výtahem údajů, které se vztahují ke kostelu. 23) Starší kronika farnosti Hory Svatého Václava 1756–1835, (K1) SOkA Domažlice. Obě kroniky jsou v elektronické podobě dostupné na www.portafontium.cz 24) Citace v poznámce 23. Kronika (K1) str. 1–4, za překlad latinského textu děkuji Pavlu Zahradníkovi. 25) Velkostatek Horšovský Týn, sign. 48, Kart. 365, Státní oblastní archiv Plzeň. 26) Vyšohlíd Zdeněk, Procházka Zdeněk: Čím ožívá krajina, osudy 128 kostelů na Domažlicku a Tachovsku 1990–2000, Domažlice 2001, str. 48–50. 27) V roce 2018 byly restaurovány vrstvy omítek na jižní zdi lodi poškozené vlhkostí. Při těchto úpravách byly na barokních pilířích odhaleny fragmenty výzdoby tvořené vázami s květinami. Šindelář Jaroslav: Restaurátorská zpráva ze 7. 10. 2018. 28) Dne 13. 9. 2001 byl vstup do podzemí za přítomnosti V. Svobody z NPÚ Plzeň a P. Kauska, archeologa domažlického muzea prokopán a podzemní prostor zdokumentován. 29) Dendroanalýzu dřevěných konstrukcí provedl v roce 2008 na objednávku autora Tomáš Kyncl. 30) Citace v poznámce 24. Podrobnější údaje k této přestavbě můžeme předpokládat v knize kostelních účtu K 6365 z let 1688–1719. Kostelní knihy pro Horu sv. Václava jsou dochovány pro léta 1624–1898 ve fondu Velkostatek Horšovský Týn SOA Plzeň. 31) Popis mobiliáře byl rekonstruován podle historických fotografií a starších karet movitých kulturních památek uložených v NPÚ Plzeň. Řadu marginálií k oltářům a sochám obsahují inventáře kostela z let 1845–1911, Archiv fary Hora Svatého Václava, SOkA Domažlice. 32) Citace v poznámce 22. Dále též korespondence z let 1864–1944, Archiv fary Hora Svatého Václava, SOkA Domažlice. 33) Umělecké památky Čech 1, Praha 1977, str. 398. 34) Gotika v západních Čechách I, Praha 1995, str. 283. 35) Kaigl Jan: K architektuře a datování některých vesnických kostelů v horšovskotýnském arcijáhenství ve 14. století (1. část), Zprávy památkové péče, ročník 69, 2009, č. 3, str. 199–206. 36) Haubert Jan, Hofmann Gustav, Kolář Jaromír: Připomínky k západočeským památkám v díle Umělecké památky Čech, Minulostí západočeského kraje, XV, Plzeň 1979, str. 278–275.
